Na dovolenou jedeme proto, abychom si odpočinuli. Často ovšem místo toho, abychom vypnuli, zahrneme náš organismus přemírou zážitků, které nejsme schopni ani dostatečně zpracovat. Člověk aby pak potřeboval další týden na aklimatizaci.
Dovolená samozřejmě má být o zážitcích. Ty nás dokáží vyburcovat z určité letargie. Ale přemíra zážitků nemusí být vždy ku prospěchu.
Jsou lidé, kteří si berou dovolenou na to, aby nedělali zdánlivě vůbec nic. Vydávají se do ticha kláštera, aby celou dobu strávili meditací a kontemplací a to vše v naprosté tichosti, protože součástí „programu“ je úplné mlčení, neboli silencium.
Pokud čekáte, že snad odlétají do tajemného mystického a izolovaného Tibetu, jste na omylu. Česko má přece svévlastní duchovní tradice a množství klášterů.
V tichu a odevzdání
V některých klášterech jsou pořádány exercicie, což je odborný výraz pro duchovní cvičení. Duchovní cvičení pořádají různé řády, ale také jednotlivá církevní zařízení. Mohou být tematická a také časová dotace je různá. Jsou lidé, kteří si dopřávají třídenní exercicie, jsou lidé, kteří potřebují alespoň týden. Nicméně není výjimkou, když třeba kněží vyrazí na měsíční exercicie. Protože, kdo dává, potřebuje sám načerpat a dát vlastní nitro do pořádku, jinak nebude k užitku.
Exercicie mohou být určeny obecně pro věřící, ale jsou exercicie i pro nevěřící, kteří jsou ovšem duchovně hledající. Mohou být tematické třeba pro mladé, pro manžely, pro ženy, pro muže, pro lidi v pomáhajících profesích, pro seniory, dokonce i pro věřící manažery.
Exercicie vede exercitátor, což je obvykle kněz, nebo člověk, který má kompetence (vysokoškolské teologické vzdělání).
Exercicie se zúčastňuje menší skupina lidí. Společenství nemá ovšem obvyklé poslání, protože duchovní cvičení je skutečně prostorem ticha. Slovo má jen exercitátor a to pouze ve vyhrazený čas přednášek. Jinak se doporučuje modlitba, meditace, rozjímavé procházky přírodou.